Stručné dějiny orlické větve

Karel Filip Schwarzenberg

Zakladatelem orlické sekundogenitury byl Karel Filip Schwarzenberg /1771-1820/ , druhorozený syn knížete Jana Nepomuka. Již jako šestnactiletý zahájil svou vojenskou karieru, když se zúčastnil války proti Turkům pod velením generála Laudona. V roce 1790 byl přidělen k císařské tělesné stráži a doprovázel císaře Leopolda II.ke korunovaci do Frankfurtu.  V roce 1792 bojoval proti francouzským vojskům u Philippe-Ville, Lille, Jemappes. Roku 1794 byl povýšen na plukovníka Zeschwitzových kyrysníků, s nimiž provedl v témže roce svou slavnou jezdeckou ataku u Cateau-Cambresis –z a tento čin byl císařem Františkem vyznamenán rytířským řádem Marie Terezie.

Roku 1799 se Karel Filip oženil s ovdovělou Annou Marii Esterhazyovou, rozenou z Hohenfeldu. V létě roku 1801 odjel Karel Filip Schw. do Petrohradu jako mimořádný vyslanec rakouského císaře Františka I. ke korunovaci nového cara Alexandra I. Jeho úkol nebyl jen reprezentační. Rakousko usilovalo o urovnání sporů s Ruskem a přípravu nové koalice proti Francii, kterou již v těchto letech vedl první konzul Bonaparte /záhy na to pak již císař Napoleon I./. K uvažované koalici se mělo připojit ještě Bavarsko. Ale diplomatická mise Karla Schw. k bavorskému dvoru nebyla úspěšná, stejně jako nebyla úspěšná snaha rakouské armády zastavit postup Napoleona. Napoleonovy sbory obklíčily rakouskou armádu u Ulmu v polovině října 1805 - Karel Filip Schw. zde velel jízdě. Jemu a jen asi 3.000 vojákům se podařilo z obklíčení probít a uniknout směrem k Chebu. Pro Rakousko skončila koalice s Ruskem na kopcích u obce Slavkov, kde společně podlehli Napoleonovi dne 2.11.1805. Po této prohrané bitvě /tzv. bitva tří císařů/ doprovázel Karel Filip jako víceprezident dvorské válečné rady císaře Františka na schůzku s vítězným Napoleonem. Roku 1808 byl Karel Filip jmenován vyslancem Rakouska v Rusku s posláním zamezit hrozící koalici Francie a Ruska, která by měla pro Rakousko katastrofální důsledky.

V roce 1809 se Rakousko znovu naivně pokusilo oplatit Napoleonovi své porážky. Během několika měsíců však bylo úplně a na hlavu poraženo. Vojenské fiasko zpečetila bitva u Wagramu /5.-6.7.1809/ a potupný  mír, uzavřený s Napoleonem v Schönbrunnu.

Za této situace byl jmenován Karel Filip velvyslancem Rakouska v Paříži s úkolem zprostředkovat sňatek mezi dcerou rakouského mocnáře Františka Marii Luizou a císařem Napoleonem., a tak  zmírnit napětí mezi oběma velmocemi. Sňatek se konal 2.dubna 1810 v Paříži /ples, který na jeho počest pořádal Karel Filip Schwarzenberg však dopadl tragicky -při požáru rakouského vyslanectví, který při plesu nešťastnou náhodou vypukl , uhořela řada lidí - mezi nimi i kněžna Pavlína z Arenbergu, manželka bratra Karla Filipa z hlubocké primogenitury.

V důsledku politicky vykalkulovaného sňatku se Rakousko stalo spojencem Francie a v následujícím připravovaném vojenském tažení na Rus připadl mu úkol postavit sbor o síle 30 tisíc mužů s rakouským generálem v čele, podřízeným však svrchovanému velení francouzského císaře. Vrchní velení rakouského sboru bylo svěřeno Karlu Filipu Schwarzenbergovi, který, po krátkém pobytu na Orlíku, odjel 20. května 1812 do Lvova a tam se ujal svých nových povinností. Rakouský tzv. pozorovací sbor víceméně váhavě operoval na křídle a v týlu Napoleonovy armády. Po Napoleonově útěku z Moskvy uzavřel K.F. Schwarzenberg začátkem roku 1813 s ruským vojevůdcem Kutuzovem separátní příměří. Vzápětí na to se vrátil /mezitím jsa jmenován maršálem/ do Vídně a za nedlouho, stále ještě jako vyslanec rakouského císaře, znovu nastoupil v Paříži. V Čechách se v téže době v naprosté tichosti formovala nová rakouská armáda a současně probíhala přísně tajná jednání s ruským carem a pruským králem. V srpnu 1813 se vrátil Karel Filip zpět do Čech a stal se vrchním velitelem nejpočetnější armády, stojící proti Napoleonovi.

Rozhodující bitva mezi Napoleonovými vojsky a protinapoleonskou koalicí započala u Lipska 16. řijna a trvala až do 19.října 1813. V této tzv."Bitvě národů" byl vrchním velitelem vojsk vítězné protinapoleonské koalice Karel Filip Schwarzenberg - uvedená bitva patřila k nejkrvavějším a největším v 19. století /zúčastnilo se jí 237 tis. mužů na straně koalice a 170 tis. mužů v armádě francouzské/. Po bitvě vedl vítězná vojska do poražené Paříže Karel Filip  spolu s carem Alexandrem I. a pruským králem.

Karel Filip zemřel 15. října 1820 – zanechal po sobě tři syny- Bedřicha, Karla II, a Edmunda.

Bedřich Schwarzenberg

Nejstarší syn maršálův Bedřich /1800 – 1870/  se sám nazýval "posledním lancknechtem". Do armády  vstoupil již v roce 1815, začínal jako kadet v pluku hulánů svéto otce.

Později bojoval v Alžíru /1830/, ve Španělsku na straně karlistů proti královně  infantce Isabele /1838/, v Haliči /1846 - zde jmenován plukovníkem/, v Itálii /1848/ a v Maďarsku /1848-9/. Po skončení vojenské kariery zakoupil statek Mariathal /odtud mnich mariathalský/ u Bratislavy, kde se věnoval hospodářství, lovu a spisovatelství - byl autorem mnoha originálních a nadčasově jasnozřivých pojednání /např. Španělský deník a zrození revolucí -viz vitrina/. Bedřich byl velmi složitou, vyhraněnou a naprosto mimořádnou osobností.

Svůj majorát, který  mu jako prvorozenému právem náležel, převedl na svého mladšího bratra Karla II., který se tak stal pánem na Orlíku a pokračovatelem zdejší rodové linie.

Edmund

Nejmladší syn maršálův Edmund /1803-1873/ zůstal neženat stejně jako jeho bratr Bedřich a rovněž si jako životní poslání zvolil vojenskou dráhu. Do armády vstoupil ve věku devatenátci let a prošel všemi stupni vojenské kariery. Rovněž jako Bedřich se zúčastnil všech významných bitev, které v Itálii podnikla rakouská armáda /Sona, Custozza, Volta, Sottomonte v roce 1848, dále pak bitev  u Magenta a Solferina /1859/.

Edmund rovněž působil ve funkci velitele císařské tělesné stráže.

Karel II.

Maršálův druhorozený  syn Karel II. /1802-1859/  vstoupil do vojska roku 1821.  Od hodnosti kadeta postupoval až k hodnosti generálmajora /1840/ a polního podmaršálka /1848/.

Zastával funkci vrchního polního zbrojmistra, byl jmenován tajným radou. V roce 1849  byl ustanoven místodržitelem a civilním a vojenským guvernérem v Miláně. Guvernérské místo zastával i v Sedmihradsku, kde inicioval založení prvního rumunského gymnázia.

Karel II. se oženil v roce 1823 s hraběnkou Josefinou Wratislavovou z Mitrovic, která přinesla věnem palác ve Voršilské ulici v Praze a velkostatky Čimelice, Vosov a Tochovice.

Z toho manželství povstaly kromě dědice Karel III. i dvě dcery: Gabriela /1825 -1843/ a Anna Marie, provdaná Waldsteinová /1830- 1849/.

Karel III.

Karel III. Schwarzenberg /1824-1904/, syna Karla II. a Josefiny Vratislavové  vystudoval na pražské univerzitě práva a po krátké armádní karieře požádal v roce 1856 o propuštění do civilu. V zastoupení svého otce, který byl zaneprázdněn povinnostmi guvernéra, věnoval se správě rodových statků, a dále veřejným otázkám politickým a kulturním. Proslul jako místopředseda české muzejní společnosti. Rovněž společně s hrabětem Clam-Martinicem podal návrh /v roce 1861/ na vybudování národního divadla.

Do devadesátých let představoval významného činovníka opozice, politického života se zúčastnil jako příslušník tzv. historické šlechty - památný  je jeho projev v senátu "..zděděná práva budou hájena seč nám síly stačí, až do těch hrdel a statků", v němž se domáhal, aby České koruně bylo přiznáno v rámci Rakouské monarchie svébytné místo - tedy státoprávní samostatnost.

Karel II. byl oddán roku 1853 s kněžnou Vilemínou z Oettingen-Wallersteinu – z tohoto manželství vzešli synové Karel IV., Bedřich, a 4 dcery /Anna Marie, Gabriela, Ida, Marie/.

Karel IV.

Roku 1904 se stal hlavou rodu Karel IV. /1859- 1913/, vystudovaný právník, od roku 1891 poslanec říšké rady a čelný představitel  velkostatkářů v Čechách. V mládí proslul ve sněmovně pronesenou kritikou husitů jako žhářů a lupičů. Později byl důsledným obhájcem čerského státního práva a ideálů politické rovnoprávnosti, rovněž byl činný literárně.

Karel IV. byl dvakráte ženat – poprvé byl oddán s Marií hraběnkou Kinskou z Vchynic a Tetova / s níž měl syna Karla V./, podruhé s hraběnkou Idou Hoyosovou,  která mu porodila tři syny a dvě dcery.

Karel IV. zemřel na následky otravy krve, způsobené lehkým zraněním při lovu, ve věku pouhých 54 let.

Karel V.

Karel V./1886- 1914/ po absolvování  právnické fakulty a krátké praxe u místodržitelství  se  ujal správy orlického majorátu po svém předčasně  zesnulém otci  v roce 1913. Na panství zavedl jako úřední jazyk češtinu.  Zemřel za vojenského tažení ve Vukovaru v září 1914, v den vyhlášení mobilisace.

Karel V. se oženil v roce 1910 s hraběnkou Clam-Gallasovou. Z tohoto manželství vzešli dva princové: Karel VI. a František.

Karel VI.

Karel VI. /1911- 1986/  převzal správu rodového majetku orlické větve v roce 1933. Studoval lesnictví, později historii, byl literárně činný /Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918/, v roce 1940 vydal Heraldiku,  dodnes základní dílo pro badatele v tom,to oboru.

V roce 1934 oddán s princeznou Antoinettou z Fürstenbergu, z tohoto manželství vzešel syn Karel VII. /dnešní ministr zahraničí ČR/ , mladší syn Bedřich, a dcery Marie Eleonora, a Anna Maria Karolina.

Ačkoliv pozemková reforma první republiky umenšila rodový majetek o 32 dvorů  a 4 revíry,

byl Karel VI. přesvědčeným vlastencem – v roce 1938 sepsal a s dalšími významnými osobnostmi podepsal „Prohlášení příslušníků české šlechty“, které bylo následně předáno presidentu Benešovi s výzvou k obraně českých hranic a státu. Za tyto postoje byla v roce 1942  uvalena německou říší na schwarzenbergský majetek nucená správa – rodina pak žila na zámku v Čimelicích.

V roce 1945 se Karel VI. aktivně zapojil do protiněmeckého odboje, po válce mu byl udělen Československý válečný kříž.

V březnu 1948 byl majetek orlické větve podle zákona o revizi pozemkové reformy zestátněn – následně Karel VI. s manželkou i dětmi Československo opustili a žili pak v Rakousku.

Karel VII.

V osobě Karla VII. /*1937/ se po staletích spojily opět obě rodové větve Schwarznebergů, když kníže Jindřich, dědic primogenitury /avšak bez mužského potomka/, v roce 1960 adoptoval Karla VII . Po smrti Jindřichově se tak stal Karel VII. dědicem rakouského i německého majetku rodu.

Karel VII. se celý svůj  život angažoval v boji za lidská práva a jejich dodržování, na svém hradě Schwarzenberg v Bavorsku zřídil Československé dokumentační středisko. V letech 1984 – 1991 byl prezidentem Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, v letech 1990 – 1992 zastával funkci kancléře prezidenta Havla.

V lednu 2006 byl zvolen senátorem za Prahu 6, o rok později jmenován ministrem zahraničních věcí ČR.

Majetek orlické sekundogenitury získal Karel VII.  zpět v rámci restitucí v roce 1992.

Karel VII. se v roce 1967 oženil s hraběnkou Terezií z Hardeggu /*1940/, z manželství vzešli synové Jan Nepomuk Ondřej /*1967/, Karel Filip /*1979/ a dcera Anna Karolina/*1968/.

Jan Nepomuk

Prvorozený syn Karla VII. Jan Nepomuk /*1967/ převzal správu rodového majetku v roce 2007. Vzdělání nabyl ve Vídni a v Anglii, hovoří německy, anglicky a česky. Věnuje se intenzivně správě rodového majetku, zejména lesnímu hospodářství, a lovu.